středa 15. března 2017

Přístav naděje - Nina George

Přístav naděje

Příběh plný laskavosti, vřelosti a životní moudrosti o tom, že nikdy není pozdě změnit svůj život. Když Marianne pohltily kalné vody Seiny, cítila se vlastně šťastná, poprvé v životě opravdu šťastná. To, že ji proti její vůli jakýsi neznámý muž zachránil, její odhodlání ještě umocnilo. Když ji nechce Paříž, pojede k moři. A malovaná dlaždička, která se jí úplnou náhodou dostala do rukou, ji nasměrovala do Bretaně, až do přístavu Kerdruc. Ovšem chyba lávky!, tam ji považují za dlouho a toužebně očekávanou kuchařku. A vařit, to Marianne skutečně umí výtečně. A tak své odhodlání skoncovat se životem odloží o den, pak ještě o jeden...



Marianne už má po krk života vedle svého manžela, kdy si připadá méněcenná a utlačovaná. V Paříži se proto rozhodne skončit se životem. Jenže jí v tom zabrání osud a tak se hra na utopení nekoná. Náhoda tomu pak pomůže, se ocitne v přístavu Kerdruc, kde ji nabídnou práci v místním penzionu. I tak trvá její rozhodnutí odejít z tohoto světa. Jenže jak poznává místní kolorit a hlavně nalézá stránky ze svého života, na které už dávno zapomněla, tak i touha žít se začne víc a víc prosazovat.



Hned na začátek musím říct, že tohle jsem vážně nečekala. Příběh mě nejdříve nudil a tak čekal, až na něj přijde ten správný čas. A jsem ráda, že ten čas přišel a doslova mě přikoval ke stránkám. Naplnil mě úžasem, smíchem i něžnými úsměvy, které jsem si při čtení uvědomovala. Došlo i na slzy dojetí a lehkého smutku. Tolik emocí ve mě už dlouho kniha nevyvolala.
Příběh nás na začátku seznamuje se smutnou a poraženecky smýšlející šedesátiletou ženou. Chce ukončit svůj život v Paříži. Městě, kam se jezdí za láskou žít a ne umírat. Naštěstí se jí to nepodaří a ona skončí v nemocnici. Tam objeví nádhernou dlaždičku s obrázkem přístavu Kerdruc. Dlaždici si nechá jako talisman, který ji neomylně dovede do přístavu na obrázku.
Tam si ji spletou s pomocnou kuchařkou, která se měla hlásit v místním penzionu. Marianne se rozhodne zůstat, i když myšlenky na sebevraždu má stále. Místo a lidé kolem ní se jí začínají dostávat pod kůži a i starousedlíci ji začínají pouštět mezi sebe. Vidí v ní něco, co mohou snad pojmenovat jen samotní bohové tohoto místa. Zde se pořád věří na uhraní a dobrá či zlá kouzla. Vždyť jsme v Bretani. V zemi krále Artuše a kouzelníka Merlina.
Jak Marianne víc poznává život, roste v ní touha po nových i dávno ztracených věcech. Touží žít a znovu milovat, protože v manželství pravou lásku nepoznala. Její osobnost dodá odvahu k činům i ostatním kolem ní a přístav najednou víc žije, pulzuje a svět je najednou tak nějak hezčí.
 Jenže i minulost se nakonec ozve. Manžel po ní vyhlásí pátrání v televizi. Na Marianne tak praskne její střežené tajemství. Lidé se k ní i tak zachovají hezky a schovají ji mezi sebou. Je přece jejich. Je jedna z nich. Manžel ji i přesto objeví a snaží se ji donutit odjet s ním do Německa, kde bydlí. Podaří se mu ale zlomit nezkrotného ducha a hlavně tu úplně jinou ženu, kterou se Marianne stala? A co láska ? Našla ji nakonec ?



Jak už jsem psala na začátku, tahle kniha mě dostala. Příběh plný emocí, naděje a znovuzrození. Příběh, který mi vzal srdce a vím jistě, že si tu knihu zase někdy přečtu. Samotné mi nejde moc vyjádřit slovy ten příval, který se ve mě motá. Jsem té knihy plná a to se mi dlouho nestalo. Je to možná až klasicky průhledný román, ale jeho styl psaní a ten klid, který jsem zažívala při čtení, ten nemám jen tak u něčeho. 
Když jsem včera večer knihu dočítala, tak jsem vůbec nechtěla pak spát. Čtu knihy převážně večer v posteli. Měla jsem před sebou cca půlku knihy a já prostě četla a četla a najednou tu bylo posledních 9 kapitol. To dočtu zítra, říkala jsem si v duchu, ale hlava neposlouchala. Prostě jsem četla a najednou byl konec. Hodiny se blížili k půlnoci a kdyby nebylo ranního vstávání, tak snad seknu k ntb a vypíšu se hned. Tak silné emoce jsem v sobě měla. Je proto snad i lepší, že to píšu až teď. Nával toho nejsilnějšího je pryč a zůstal něžný dotek vzpomínek.



Za knihu velice děkuji MOBĚ, která mi knihu poskytla k přečtení.


4 komentáře:

  1. To je pěkná recenze :) knihy jsem si doteď moc nevšímala, ale vypadá to, že změním názor. Nějaký takový pohodový příběh bych potřebovala k proložení té řady fantasek, které čtu jednu za druhou :) díky za doporučení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za tvá slova :-) Je to krásné, i když začátek možná lehce odradí,ale pokud vytrváš, tak se ti to vrátí.

      Vymazat
  2. Ano, úžasná to kniha a moc pěkná recenze. Knihu jsem dočetla před dvěma dny, a byl to krásný čtecí zážitek. Přesně jak píšeš - plno emocí mnou při čtení i po dočtení houpalo.
    Zde je odkaz na můj pohled: http://umermaidky.blogspot.cz/2017/03/pristav-nadeje-pribeh-z-bretane.html

    OdpovědětVymazat