Ranní přání - Natascha Lusenti

Ranní přání

kniha od: Natascha Lusenti

Emilia se nastěhuje s pár věcmi a dvěma kočkami do bytu, který jí nechala její kamarádka. Nikoho v domě nezná a tak ji jednoho dne napadne nechávat na staré nástěnce lístky, které začínají vždy stejně - Dneska ráno jsem se probudila a ... Pokaždé nechá na lístečku pár řádek o sobě, svých pocitech, snech. Nikdo na to nejprve nereaguje, ale jednou se tam pod tím objeví žlutý panáček. Díky němu má prvního přítele. Je jím malý Nicola, který bydlí se svým věčně zaneprázdněným otcem. U nástěnky se také potkává se starou Ginou, která si ji získá. Najednou má pocit, že získává domov. Jenže to by nesměla přijít osudová SMS.

Fortuna Libri vydala loni na konci roku tuhle poetickou knihu, která asi ne všem sedne. Ne pro její obálku, která se mi moc líbí, ale spíš o někdy až snové vyjadřování. Poetický nádech je zde od první stránky a věřím, že ne všichni se s tím ztotožní, nebo je to bude až otravovat.

Je to hraní se slovy, obrazy a sny. Kniha působí celou dobu spíše snově a hlavní hrdinka je snílek s velkým S. Její vzpomínky, myšlenkové pochody, ale i přání a touhy jsou vyobrazené v někdy až naivním duchu, ale snad i díky tomu je tak kouzelná. 

Emilia přišla o práci, nemá kde bydlet, ale díky přítelkyni se nastěhuje po ní do bytu, kde není skoro nic. Jí to ale ani moc nevadí. Žije si ve své bublině osamění a melancholie, ale přitom má své touhy a přání. Vzpomínky a příběhy, které pak píše na lístečky rozhýbou něco, co možná ani nečeká. 

Mě se to líbilo. Bylo to jiné a v tom možná bylo zakleté to kouzlo okamžiku. Člověk se zapomíná dívat kolem sebe. Najednou i pohovka a její barva vám mohou připomenout věci, které jste dávno zapomněli. 

Já se ráda dívám kolem sebe. Jsem jako ta Alenka v říši divů a taková mi přišla i Emilia. Člověk, který se nechá ponořit do snů, ale umí čelit i realitě. 

Za knihu velmi děkuji Fortuna Libri.