Srdce mezi vinicemi
kniha od: Miriam Parker
Třicetiletá Hannah má před promocí a po ní už i plány na dokonalý život vedle svého přítele Ethana. Ještě než se tak dovrší jejich společná cesta, chtějí si užít trochu klidu na společném výletě do Sonomy - vinařského regionu. Ten Hannu okouzlí natolik, že se rozhodne udělat něco nepředstavitelného. Možná za to mohou i okolnosti, které kolem ní najednou vyvstávají v jasném světle.
Dostane nabídku v místním vinařství, kterou neodmítne. Jenže tím se začínají přetrhávat její dokonale naplánované dny po boku Ethana. Ona však cítí, že to tak má být. Jak to celé dopadne? Uvědomí si, kde je její místo? Najde svůj klid, který tak dlouho hledá?
Fortuna Libri vydala letos na začátku léta tuhle knihu, která si mě získala nejprve svým názvem, pak anotací a nakonec jsem v ní našla i něco víc.
Pro někoho možná obyčejný, lehce neuspořádaný příběh jedné třicátnice, která je na pomezí svého života. Zahodí skvělé místo pro jedno malé vinařství, kde má i méně peněz, než kdyby přijala pozici, o kterou dlouhá léta usilovala. Její přítel s ní nesouhlasí a tak raději odejde, aby nemusel koukat, jak zahazuje svůj - jejich život. Jenže Hannah cítí, že je to správné rozhodnutí. Navíc jí okouzlí kraj, kde se vinařství nachází. Sonoma je malebné místo se svým pomalým tempem a lidmi žijícími v ní. Navíc je tu i William. Syn majitelů vinařství, pro které ona začala pracovat.
Na začátku neví nic o chodu vinařství. Má jen pár nápadů, které by chtěla zkusit realizovat a tak pomoci podniku, který má sice potenciál, ale neví, jak ho prodat. Díky tomu poznává nejen život kolem vína, ale i rodinné poměry ve vinařství.
Každý má své trable a za světlem pozlátka se může skrývat hluboký smutek. Jenže i ze smutku může vzejít něco úžasného. Stejně jako z hroznů, kterým nemusí nikdo dávat šanci, může vzniknout láskou a trpělivostí to nejúžasnější víno na světě.
Přiznám se, že tuhle knihu mám přečtenou už delší dobu. Když jsem jí četla prvně, tak mi přišla taková nijaká a já jí i odkládala na neurčito, až jsem ji jednoho dne dočetla. Pak jsem ji nechala i být, protože jak psát o něčem, co vás nenaplnilo?
Jenže pak nastalo v mém životě období a já si knihu přečetla znovu. Najednou jsem na jejích stránkách nalézala klid. Útěchu a pozorumění, které mi v tu dobu tak chybělo. Nebylo to příběhem. Ten byl takový obyčejný, kdy vám možná i hlavní hrdinka lezla na nervy, jak se ve všem pitvala. Ten klid jsem měla díky tomu, jak to bylo celé napsané a jak to nakonec skončilo. Pokaždé, když jsem knihu brala do rukou, jsem věděla, že se s ní zaseknu na pár dlouhých minut, abych ji pak lehce odložila a pokračovala ve četbě jiné. Věděla jsem ale, že tu pro mě je. Že na mě čeká a já se do jejích slov balila jako do ochraného objetí, které mi tak scházelo. Zní to asi divně, ale já z ní mám takový pocit. Možná jste sami zažili něco podobného u jiných knih, které vám přirostli k srdci. U mě je to tak u téhle a je to asi i dobře. Přeci každý občas potřebuje obejmout, i když jen imaginárně. Ten pocit vám nikdo nevezme.
